cz
Příběh našich mazlíčků 2

20.2.2012 | elkeramika

2.část
Jak jsme léčili Ťapku.

Vystlali jsme Ťapce terárium čerstvými pilinami, dali čerstvou vodu a žrádlo, a čekali, co bude dál. Drželi jsme při ní stráž, kdyby došlo k nějaké změně.
„Mami,“ ozval se Vítek, „A když se teď už trošku hýbe, myslíš že se uzdraví?“
„Já ti nevím. Počkáme jestli bude žrát. To by pak mohlo být dobré znamení, že se z toho dostane. Myslím, že když zvíře nejí, tak už je doopravdy zle.“
Tak jsme čekali. Na noc jsme přemístili Ťapku i s teráriem k našim postelím, abychom slyšeli, kdyby se něco šustlo. Ráno jsme ji našli na stejném místě, ve stejné poloze. 
„Myslím, že v noci nic nežrala,“ řekla Terezka. „To bych poznala, že něco ubylo z misky.“
„Hmm... A je celá mokrá, počůraná. Musíme jí ty piliny vyměnit,“přemýšlela jsem nahlas.
„Podívejte! Mami hele! Ťapka sebou hnula,“ ukazoval Víťa na králíčka.
Najednou se Ťapka zvedla na přední a posunula se k čerstvé vodě, kterou jí Terezka nabízela.
„Aspoň, že pije. Zkus jí dát blíže tu misku se žrádlem,“ řekla jsem s nadějí v hlase.
Ťapka se nejprve od žrádla odvrátila, ale pak, jakoby si to rozmyslela, začala si brát a jíst králičí granulky.
„Ona žere,“ řekl překvapený Víťa.
„Fakt žere,“ vstoupili Terezce slzy do očí. „Ťapinko moje, ty jsi zlatíčko, jen papej.“
Seděli jsme kolem terária a koukali na Ťapku a ona jedla a pak se znovu přisunula k pití. Posouvala se svými předními tlapkami a zadní nožky táhla za sebou. Takto procestovala celé terárium a potom si celá zmožená lehla do rohu.
„Ahoj Zlato, jsem doma!“ zvolal ode dveří Mirek.
Děti se hnaly ke dveřím: „Taťka! Táta už přijel!“
Víťa ze sebe začal sypat informace: „Víš co tati? Ťapka je nemocná. Skočil na ni kocour a ona teď tahá nožky za sebou. Ale už se napila a taky trochu jedla.“
„Jaký kocour? Co jí je? Jak se to mohlo stát?“ 
„Pojď,“ vzala jsem mu batoh z rukou. „Uvaříme si kafe a všechno ti povykládám. „Děti, dáte si kakao a vánočku? Ještě jsme nesnídali. A co ty,“ otočila jsem se znovu k manželovi,“ Už jsi jedl, nebo si dáš s námi?“
Sedli jsme si ke stolu a při snídani probrali, mimo jiné, také Ťapku.
„Já vás nechci zklamat, ale myslím si, že Ťapka už chodit, nebude,“ prorokoval Mirek.
„Ale tati,“odporoval Vítek, vždyť ona už i žere a pije. Jenom ji ty zadní nožky asi bolí, tak na ně nestoupá.“
Mirek byl nemilosrdný: „Nestoupá, protože má nejspíš zlomenou páteř a to se už nezhojí.“
Víťa se dal do pláče a Terezka stále koukala na jedno místo, jako by ani nevnímala, co se kolem ní děje.. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli je vždycky nejlepší řešení říkat dětem na rovinu, jak se věci mají. Tím spíš, že si člověk pravdou není jistý.
Volila jsem kompromis: „Já bych tatínku nad Ťapkou nelámala hůl tak rychle. Ještě bych ji nechala pár dní... třeba se to zlepší. Nejsi veterinář. Nemůžeš si být jistý.“
„A co s ní chceš dělat,“ptal se Mirek.
„Já vím co,“ ozvala se Terezka. „Zafixujeme ji tu páteř tak, aby byla stále v rovné poloze. Už za čtrnáct dní budeme
vědět víc.“
Mirek pochyboval: „A jak to chceš udělat?“
„Nevím, ale něco už vymyslíme,“ nedala se Terezka.
Vzali jsme tedy dlouhé kusy plastové stavebnice, spojili jsme je v jakýsi postroj a celé jsme to obalili obvazem. Byla dost pevná konstrukce, ale zároveň netlačila Ťapku.
„Kdo jí to nasadí?“ zeptala se Terezka.
„Já to udělám,“ ujala jsem se úkolu. „Ale nejprve budeme muset Ťapku vysušit. Je zase trošku mokrá, jak stále močí pod sebe.“
Ozval se Mirek: „To bychom měli taky nějak vyřešit. Moč je dost agresivní.“
„Já se o to postarám, ale budete mi muset pomoct,“ řekla jsem.
Ohřáli jsme do lavóru vodu, tak aby byla vlažná. Ťapku jsem umyla, osušila jsem ji na stole, na němž byla měkká deka 
a který prozatím sloužil jako podložka. Něco podobného, jako mají maminky pro miminka. Když byla Ťapka vykoupaná a suchá, srovnali jsme jí zadní nožky do polohy, ve které jsme viděli lehávat ještě když byla zdravá a nasadili postroj. Proti moči jsem použila dámskou vložku. Připevnila jsem k Ťapce postroj a vložku obvazem. Za celou dobu se Ťapka chovala naprosto klidně a já jsem se snažila hýbat s ní jen pokud to bylo nutné.
„Tak a je to,“ prohlásila jsem, když jsem skončila. „Teď ji necháme odpočinout.“
Ťapka ležela v čistých pilinách a zadní částí svého těla připomínala mumii. Já byla mokrá jako myš, jak jsem se bála, že ji ublížím. Ne. Doktora bych opravdu dělat nemohla.

Pokračování příště...

Komentáře:

Komentáře mohou vkládat jen přihlášení uživatelé.
Komentář od uživatele Tana 21.2.2012 9:51:47

Za Ťapku a jeho uzdravení! :-)

Komentář od uživatele domca 20.2.2012 20:30:38

Ťapka to musí zvládnout.. když to tak vzorně všechny čteme....:-)

Komentář od uživatele Ali 20.2.2012 16:29:48

:-) Tedy já věřím na šťastný konec...

Komentář od uživatele Karla 20.2.2012 16:09:58

Další? Právě jsem se uklidnila, že to bude trilogie a příště se dozvím, zda Ťapka přežil a ty píšeš telenovelu! Nojo, tak holt budu vzorný čtenář až do konce.. :-)

Komentář od uživatele elkeramika 20.2.2012 16:06:38

Jitulko, trojka bude, a další budou, jen nestíhám)))

Komentář od uživatele Jitule 20.2.2012 15:47:36

jsem si teď šla přečíst i jedničku a hledám  trojku a nic...:-)

moc hezky napsáno...:-)

Komentář od uživatele elkeramika 20.2.2012 13:59:15

)))))...všeho do času))))

Komentář od uživatele POTVORA.klara 20.2.2012 10:34:16

Elkeramiko, tohle mi nemůžete dělat, jsem napnutá jako "kšandy"....:-)